Expedice

3D2TN-98 - Pacifik 1998

Expedice Pacific ‘98 Realizaci projektu, jakým expedice Pacific ’98 byla, předcházelo sbírání zkušeností při výpravách, které jsme podnikli ihned po založení radioamatérské nadace“OKDX Foundation“ v roce 1994. První expedice směřovala do Albánie v době, kdy v této zemi byl relativně klid. Zřejmě klid před bouří, která v této těžce zkoušené zemi zuří dodnes. Z této radioamatérsky vzácné země jsme pracovali jako první Češi po několik desítek let trvající odmlce od vysílání našich cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Pro tuto expedici jsme získali doposud nepoužívanou radioamatérskou značku ZA9A. Další zkouškou aktivity OKDX Foundation byla návštěva Jižní Afriky (ZS6) a krátké vysílání z Lesotha (7P8) a Swazilandu (3DA0). Následovali testy a stavby antén v Polsku (SP), účast v mezinárodním závodě vysíláním z Pantellerie (IH9) a úspěšná mezinárodní expedice do Tunisu, kde jsme pod jedinou tamní pro cizince dosažitelnou značkou 3V8BB navázali téměř 13.000 spojení. Součástí týmu tuniské expedice byly první ženy, které kdy z Tunisu vysílaly - Ruth IT9ESZ a Renata OK1GB. Po skončení tuniské výpravy nastal čas připravit expedici do oblasti pro Evropany vždy velmi přitažlivé - do Tichého oceánu. Vzhledem ke vzdálenostem a tedy i nákladům, spojeným s takovou akcí, jsme trpělivě vysvětlovali případným sponzorům o jak důležitou věc se jedná. Nakonec jsme finanční záštitu získali díky firmě ALCATEL ‑ Czech, která je svým zaměřením našemu hobby blízká. Shánění sponzorů nebylo však ničím proti tomu, co jsme měli teprve před sebou. Museli jsme zkoumat trasy, po kterých se budeme v dalekém Pacifiku pohybovat, telefonicky, faxově a internetovým spojením zajišťovat přepravu a ubytování, podstoupit různá méně příjemná a nepříjemná očkování, zjistit ceny všech možných nákladů… Zhruba v polovině roku jsme měli poměrně konkrétní představu o trase expedice a získali jsme první koncese pro radioamatérské vysílání z Fiji pod značkami 3D2KT a 3D2TN. Tento první větší úspěch nám dodal odvahu pokusit se v průběhu cesty o návštěvu vzácnějších ostrovů. Bohužel, i v závěru příprav nám chybělo množství informací a proto jsme se rozhodli celou expedici pojmout jako průzkum bojem za účelem získání co nejvíce zkušeností pro příští expedici na vzácnější ostrovy. Přesto náš záměr navštívit ostrovy Tahiti (FO8), Západní Samou (5W), Tongu (A35), Jižní Cookovy ostrovy (ZK1), Fiji (3D2), Rotumu (3D2/R) a pokud čas a finance dovolí také Americkou Samou (KH8) byl zpečetěn a tak jsme podnikli konkrétní kroky v žádostech o víza, licence pro vysílání a podobně. Den „D“ byl stanoven na 18. únor 1998. V tento den by měla začít první svého druhu a v historii českých radioamatérů ojedinělá expedice do oblasti Tichého oceánu s konkrétní trasou USA Los Angeles - Tahiti - Jižní Cookovy ostrovy - Fiji - Tonga - Západní Samoa a Americká Samoa. První zastávku jsme využili k aklimatizaci. V Los Angeles se nás ujal Hank KN6DI. Pomohl nám dořešit zapůjčení koncového zesilovače a umožnil nám navštívit známá místa jako Hollywood a Beverly Hills, ale také své soukromé muzeum radioamatérských zařízení. Jeho sbírka čítá několik desítek unikátních přístrojů, které byly vesměs funkční a s kompletní technickou dokumentací. Podle našeho odhadu měly větší cenu než jeho prostorný dům. Po návštěvě radioamatérského obchodu, kde jsme utratili několik dolarů, jsme přijali pozvání na popovídání si s radioamatéry jihokalifornského klubu. Bylo to v době vítězství našich hokejistů a tak bylo o čem povídat i mimo obvyklého tématu radioamatérské zajímavosti. Prezident klubu nám popřál hodně zdaru na cestách, sobě a ostatním spojení na všech pásmech a po dvou příjemných dnech mezi svými jsme vzlétli do země, kde je mnoho obchodů pojmenováno po malíři, který na svých obrazech zvěčnil krásu tahitských žen a tahitské přírody. Používali jsme značky FO0 lomené našimi volacími znaky, tedy FO0/OK5DX, což je značka naší OKDX nadace. Čtyři dny, kdy jsme srovnali časové rozdíly, jsme vysílali s omezeným výkonem a i tak se v našich denících objevilo prvních 3.800 spojení. Natočili jsme první záběry kouzelného oceánu a šumění palem, výlov ryb místními rybáři včetně pojídání syrových úlovků. Než jsme stihli utratit několik francouzských peněz, již jsme sundávali provizorně nainstalovanou anténu windomku a z Papeete mávali na rozloučenou rybářům, vyjíždějícím na noční rybolov. Po několika hodinách letu se společností Air New Zealand jsme přistáli na letišti Jižních Cookových ostrovů jménem Rarotonga. Toto pro nás exotické místo jsme procházeli za ranního rozbřesku a sbírali první mořské mušle a nasávali atmosféru Pacifiku. Ráno bylo velice zvláštní i tím, že na břehu Tichého oceánu hned vedle děla z druhé světové války se nacházel malý hřbitov ze stejného období a restaurace s nočním provozem se vším, co k takovému baru přísluší. Po nezbytných hodinách čekání jsme zahájili diplomatická jednání o váze našich zavazadel pro přepravu na ostrov Aitutaki v souostroví Jižních Cookových ostrovů, což je poměrně vzácná ostrovní země pro získání takzvaného IOTA diplomu. Po dohodě a zaplacení poplatků za nadváhu jsme nastoupili do letadélka tentokrát bez stevardek, jídla a příkazu vypnout elektronické přístroje. Vzhledem k letové výšce kolem tří kilometrů jsme měli možnost poprvé shlédnout krásu a třpyt Tichého oceánu a chomáčků bílých oblaků, které jsou nositeli pitné vody na množství tichomořských ostrovů. V kamerách nám přibývaly první minuty záběrů a v hlavách jsme neustále přemílali: „Jak to tam bude vypadat, nebude v cestě na Evropu nějaký kopec, bude tam stále 220 V, …“ Přivítání na ostrově v podobě polonahých tanečnic se nekonalo a tak jsme usedli do klimatizovaného minibusu a odjeli do hotelu Rapae, který se měl stát naším dočasným domovem, operátorskou místností a kuchyní. Po instalaci antén jsme ihned začali vysílat, protože Aitutaki (ZK1) je vzácnost vzácností. Po prvním náporu jsme dovybalili ostatní náčiní a vylepšovali postupně naše pracoviště, které sestávalo ze dvou vysílačů, které jsme při vhodné kombinaci pásem mohli používat současně. Zájem o spojení s námi byl obrovský, ale náš cíl věnovat se hlavně evropským stanicím se podařilo uskutečnit až druhý den, kdy jsme zjistili chybu ve směrování našich antén. Také podmínky šíření nebyly díky ionosféře v tu dobu optimální. Přesto jsme s Evropou navázali několik tisíc spojení. Při příletu nás sice nevítaly krásné tanečnice, ale jednoho večera v hotelu Rapae, kde jsme byli ubytováni, probíhala slavnost, při které se podávala speciálně upravená krmě a na vylepšení jsme shlédli nezapomenutelné vystoupení polynéských tanečnic. Po zaznamenání na magnetické nosiče jsme pokračovali dalších několik dnů. Po osmi dnech a 8.900 spojení jsme stejnou cestou a vyšším poplatkem za nadváhu vyrazili zpět na Rarotongu. Po několika hodinách čekání jsme nastoupili do letadla a po opravě elektronické závady motoru jsme odletěli na přestupní bod v Pacifiku, do Nadi na Fiji. Tu noc byla tak vysoká vlhkost vzduchu, že jsme se nemuseli ani koupat. Po rozednění a otevření kanceláří leteckých společností jsme se snažili doladit naše neúplná víza na další DXCC zemi - Tongu. I přesto, že jsme místního úředníka ujišťovali, že v naší zemi již komunismus není, nebylo nám to nic platné a tak i přes usilovné a výborné diplomatické jednání OK1KT se nepodařilo potřebná víza obdržet a naše značky A35KT a A35TN se tentokrát v éteru neobjevily. Po tomto zjištění jsme se rozhodli odletět na Západní Samou a strávit tam delší dobu než jsme původně předpokládali. Do Apie, hlavního města Západní Samoy, jsme přiletěli v noci a při zhruba 35 km dlouhé cestě jsme s potěšením konstatovali, že místní taxikář ví, že existuje Československo. To, že nám přislíbil pomoc na druhý den s vyhledáním vhodného místa k umístění našich antén a již jsme ho neviděli, zřejmě patřilo k taktikám při placení. V hotelu s exotickým názvem Kitano Tusitala jsme měli připraven nocleh, ale o týden později v původně plánovaném termínu. Díky pohledu na naše unavené postavy jsme získali ubytování a tak jsme znaveni usnuli. Ráno jsme po marném čekání na našeho taxikáře vyjeli na obhlídku s jiným, který měl potíže se znalostí města stejné jako my. Hlavním cílem bylo najít levnější hotel s místem pro naše antény a poslání. Po několikahodinové jízdě a obhlídce několika hotelů jsme nakonec strávili vyšší cenu původního hotelu a tak jsme otevřeli naši kouzelnou skříňku a jali se stavět antény. Po několika hodinách snažení jsme navázali první spojení a ohlásili tak naši připravenost bojovat se sluníčkem na rádiových vlnách. Zájem byl obrovský a tak jsme využívali každou možnost a postupně jsme kombinacemi pásem a antén mohli pracovat na dvou zařízeních současně. I ze Západní Samoy pod značkami 5W0 jsme maximálně využívali ranní i večerní otevření podmínek na Evropu. Již druhý den provozu jsme na jednom z pásem navázali spojení s jedním ze dvou místních radioamatérů a pozvali jej k návštěvě. Zatíženi vlastními zkušenostmi z dob minulých jsme přemýšleli zda jsme neporušili místní zákony, zda máme v pořádku dokumenty, jestli nemáme nějaké nedostatky v povolení atd. Ještě tentýž den nás navštívil domácí radioamatér v doprovodu svých dětí. Z případného kontrolora se vyklubal učitel angličtiny, původem Američan, žijící na Havaji, který působí dlouhodobě ve zdejší misijní škole. Po výměně základních informací co že jsme, odkud a proč jsme a tak, jsme přijali pozvání na výlet po ostrově. Perry 5W0PC, jak se náš nový kamarád jmenoval, byl opravdu radioamatér podle našich představ a bylo velmi milé se s ním potkat. Díky jemu a pochopení jeho manželky jsme měli možnost vidět na ostrově to, co jemu připadalo normální, ale pro nás to byla možnost vidět něco víc než hotel a vysílat a vysílat a vysílat. Jednu ze tří sobot, které jsme na ostrově trávili, nás Perry odvezl na druhou stranu ostrova na písečné pláže, kde jsme strávili koupáním v naprosto čiré vodě celé dopoledne. Tam jsme také mohli spatřit ten barevný a překrásný život pod vodou. Se stejným průvodcem jsme také podstoupili výstup na vrchol nad Apií, kde na samém vrcholu je k věčnému spánku uložen spisovatel Livingstone. Výstup na vrchol byl spojen s prověrkou fyzických sil. Zvládli jsme to, ale byla to připomínka, že fyzička není naší silnou stránkou. Po zaznamenání objektivy našich kamer a fotoaparátů jsme se vrátili k našim strojům, které se obsluhují většinou vsedě. Další kamarád z pásma byl Don Barclay, Američan, který pracoval jako dispečer letového provozu na Americké Samoe ve městě Pago ‑ Pago. Don je jediný toho času aktivní radioamatér z této vzácné země. Návštěvu jsme dohodli při spojení na krátkých vlnách a druhý den ji zrealizovali. Vlastně třetí den, protože v den, na který jsme měli zaplacené letenky se let nekonal z důvodu technické poruchy. Škoda, bylo to na moje narozeniny. I tak jsem dárek v podobě nové DXCC země dostal následující den, kdy kolo u letadla bylo spravené. Don KH8/N5OLS nás vyzvedl na malém letišťátku a odvezl do jeho domku. Při kávě, kterou připravila jeho milá manželka jsme dohodli program na několik hodin, které jsme mohli na ostrově strávit. Po projížďce ostrovem a obědu v restauraci evropského stylu jsme se mohli na několik málo hodin oddat vysílání pod exotickou značkou KH8. Naše návštěva prokázala, že vzácnost značky je úměrná zájmu a množství volajících stanic. Po návratu a dalším, tentokrát již důvěrnějším rozhovoru jsme si posteskli na krátkou vysílací dobu. Don nás pozval znovu na několik dnů. Využili jsme jeho pozvání na dva dny a tak jsme let, který trval necelou hodinu, zopakovali. Naše druhá návštěva byla radioamatérsky užitečnější a za 35 hodin provozu jsme do našich staničních deníků zapsali 3.029 spojení. V přestávkách, kdy jsme se střídali u stanice, jsme se blíže seznamovali s Donovým druhým koníčkem - sbírání mušlí, škeblí a jiných mořských potvor. Jaká škoda, že jsme se s ním nemohli potopit na dno Tichého oceánu a podstoupit praktické ukázky. Zato jsme byli ujištěni, že z vodovodu se voda dá přímo pít, což je v těchto končinách jev zcela ojedinělý. Chleba však i zde byl houskový a ne ten náš, ten nejchutnější a nejlepší na celém světě. Zato tuňák na sto způsobů byl výborný a poměrně levný. Videokamerou jsme zaznamenali unikátní spojení na radioamatérském pásmu mezi Americkou a Západní Samoou v českém jazyce a odlétli jsme z této země s uspokojením a s vědomím, že máme nového kamaráda a dalšího člena naší radioamatérské nadace OKDXF. Po návratu na Samou Západní jsme pokračovali v provozu naší stanice až ke konečnému počtu 23.151 spojení. Po příletu zpět na Fiji jsme podstoupili stejný rituál v hledání vhodného hotelu. Tentokrát jsme potřebovali hotely dva, ten druhý pro naše kolegy, kteří měli přiletět den po našem návratu ze Západní Samoy. Přílet našich kolegů jsme rovněž zaznamenali videokamerou, ale ne jejich marné úsilí o vydání vysílacích zařízení. Bohužel k tomu došlo až po návštěvě hlavního města Suvy a obdržení licencí. Následující víkend jsme se společně zúčastnili jednoho z největších světových závodů pod značkou 3D2. Během prvních dnů po příletu Milana Voborníka OK1DWC a Karla Matouška OK1CF jsme se pokoušeli zajistit návštěvu velmi vzácného ostrova Rotuma. Rotuma je vzdálena asi 600 km od hlavního ostrova a geopoliticky patří k Fiji. Na ostrově není žádný radioamatér a tak je tento ostrov aktivován pouze u příležitosti nějaké expedice. Po prodloužení víz, zajištění letenek, zamluvení hotelu a zjištění základních informací se jednalo pouze o typu a množství zařízení, které při překročení váhového limitu 20 kg bude možné přepravit. Díky pochopení majitelky hotelu jsme mohli zbývající zařízení ponechat v hotelové úschovně bez poplatků. Majitelka hotelu Nandi Bay, původem z Anglie, později žijící v Austrálii, měla společnici z Čech, nějakou paní Šulcovou a tak znala i knedlíky. Jak je ten svět malý. Tato paní nám ochotně propůjčila svou terasu a balkony na stavbu antén, ale také nám pomohla i v situacích jako třeba při placení taxi, kdy nám prozradila obvyklou cenu, kterážto informace nám zachránila něco z naší hotovosti. Také jsme rádi využili hotelového Internetu pro zaslání informací do našich i zahraničních médií, ale také rodinám a blízkým, kteří nepatří k radioamatérským fandům. K samozřejmým otázkám všude na světě patří: „Jak se máš“ a „Odkud jsi“. Na tyto dotazy jsme odpovídali, že z České republiky. Když to nestačilo (a to bylo skoro vždy), tak jsme použili termínu Československo, to už bylo lepší, ale byly okamžiky, že ani odpověď, že jsme z Evropy nestačila a tak jsme se snažili přiblížit, kde je ta naše malá zemička se lvíčkem ve znaku a že to není v Americe, ani že tam nemluvíme rusky a tak. Bohužel ani nedávné vítězství našich hokejistů Polynésanům nic neříkalo, asi proto, že Tichý oceán málokdy zamrzne a hokej tam není tak populární. Také bylo obtížné vysvětlit proč na mezinárodním cestovním dokumentu je česky napsáno cestovní pas a ne passport, jak je to obvyklé ve všech ostatních zemích včetně Wavelandu, jehož jsem obyvatel. S našimi kolegy jsme se rozloučili na mezinárodním letišti v Nadi na Fiji, popřáli jsme si dobrý let, jim na Rotumu a oni nám zpět do vlasti, do Evropy, do Čech, do Prahy, do Hradce, na Bradlec. V Londýně jsme nastoupili do letadla se stejným znakem OK jako používáme my, radioamatéři. Letušky nebyly vůbec přívětivé tak, jak jsme po padesáti tisících nalétaných kilometrech byli zvyklí, ale zase jsme si přečetli české noviny a zjistili, že koruna není jedna k jedné s markou a politici - „no comment“. Na letišti v Praze nás nevítala dechovka, dokonce ani ministr sportu, ale naši blízcí, kterým jsme tentokrát možná i scházeli. Po aklimatizaci a konzumaci těch nejlepších jídel na světě (řízek, svíčková atd.) jsme měli i my možnost si česky popovídat s Rotumou, protože naši kamarádi to zvládli na jedničku a pokračovali ve velkém stylu v provozu na krátkých vlnách z převzácné země DXCC Rotuma Island. Jejich pobyt byl trochu zkalen zdravotními potížemi, ale snad to nebude nic vážného a tak můžeme plánovat další, tentokrát složitější kombinaci v navštívených zemích. Už se na to moc těšíme, že pojedeme se lvíčkem na prsou a Česká republika bude alespoň vydávat passporty a ne cestovní pasy, že koruna bude k marce lepší a hlavně - že budeme mít možnost poznat další kamarády z éteru. Velké díky patří všem radioamatérům, kteří s námi pracovali, našim rodinám, sponzorům a vůbec všem dobrým lidem, kterých je všude ve světě stále dost.

fotky z expedice

       

deník z expedice

není k dispozici

 

© 2024 Slavomír Zeler - OK1TN | vytvořil F&S