Expedice

T33RD - Banaba

Odlet z Fiji probíhal za ranního rozbřesku po probdělé noci. I tak jsme si uvědomovali, že kohouti tu kokrhají úplně stejně, ale na hlaváku nás neobtěžovali bezdomovci. Hotelový taxikář nás odvezl i s naší bednou, která zaslouženě budila pozornost dalších nevyspalých. Kreditní karta Jardy vyřešila problém nadváhy a my bez kufru, který zůstal v LA, nastoupili do 737 a zamířili k neznámým světům. Let proběhl v obvyklé rychlosti a výšce a aniž bychom si to uvědomovali, jedli jsme poslední obvyklé jídlo. Když jsme konečně sestoupili z oblak, bylo pozdě vytasit fotoaparát, protože letušky již kontrolovaly kšandy, které nás měly zachránit při střemhlavém pádu. Byla to velká škoda, protože pohled na Tarawu a přilehlé ostrovy byl úchvatný a jiný než na Samou nebo Fiji. Slíbíli jsme si, že tasit budeme při zpáteční cestě a tak jsme se soustředili na přistání. Pilot nebyl začátečník, byl ohleduplný k našim ICOMům a tak jsme ve frontě na odbavení vyhlíželi jak vysoké jsou palmy a na jakém kanále jsou naladěny TV antény - to pro případ TVI rušení. Na letišti nás čekal mladý muž jménem Karea. S tímto pánem náš ředitel domlouval ubytování na pacifické DXCC zemi Kiribati v době, kdy se ještě domníval, že se jedná o paní. Při první jízdě do našeho nového dočasného domova jsme viděli, že ostrov je opravdu velmi plochý, pouhé stovky metrů široký a bude jedno, zda budeme anténní systémy stavět na severní nebo jižní straně. Po několika kilometrech jízdy vlevo po asfaltové silnici jsme dojeli k zálivu, který jsme museli přebrodit, protože na lodní dopravu nebyl dostatek mořské vody. Naše první kroky zjistily, že voda je čistá, slaná a hlavně teplá. Mezi vzrostlými palmami jsme dostali na vybrání ze dvou domů. Vybrali jsme druhý, blíže k moři s vidinou radiálů, namočených do vod Tichého oceánu. Tak jsme si splnili sen a to nejen technický. Náš dům byl postaven technikou vyvíjenou déle než Icomy nebo Kenwoody a tak teprve několik dnů po nastěhování jsme kromě obvyklých provázků našli i hřebíky, které spojovaly trámy. Dům byl postaven kromě zmíněných hřebíků z toho, co poskytuje příroda v okolí. Nosné kůly, které zajišťovaly dům proti přílivové vodě byly z cedrů, nosné trámy z kokosových palem a latě pod palmové bobrovky z jiné (palmy), která nám později posloužila k výrobě nefungující rámovky. Otevírací okna byla velmi umně a pohledně upletena z listů kokosových palem. Neméně důmyslným a jednoduchým způsobem byla zavěšena na provázcích, spletených z vláken kokosových ořechů, že se dala otevírat nahoru a dolu. Konečně jsem objevil, od koho že tento způsob odkoukali Angličani. Náš dům byl k bydlení a k vysílání způsobilý. Sice jsme časem objevili několik nevýhod, jako že do domu hrozně táhne a z ofouknutí nás i v krku bolelo - omezili jsme SSB a šlo to. Také jsme objevili, že v domě s námi bydlí v bobrovkách i myši, velikostí mezi krysou a dospělým hrabošem. Po několika dnech si nás prohlédly a koukaly se zaujetím na naše vysílání. Někdy jsem měl pocit, že znají morseovku. Další malou nevýhodou byla plovoucí podlaha a tak když se někdo blížil k improvizovanému pracovišti, byl problém trefit se na klávesnici. Celou tuto přírodně ruční uměleckou práci kazil rozvod elektřiny a to nemluvím o normě ČSN3400. Naše ložnice sestávala ze tří matrací, nad kterými visely protimuší sítě. Noční stolky z lakovaného dřeva a velké zrcadlo byly v tomto příbytku trochu komické, ale mohli jsme tak upravovat náš vzhled před nastupem do šichty, což při evropském pileupu nepomohlo. Do domu se vstupovalo po schodišti z mramorované palmy od západu, do ložnice po půlkulatých rystupije od severu přímo do pracovny. Ústřední chlazení bylo důmyslně tvořeno otvory v podlaze po seschnutí terasové palmy. První den jsme sestavili něco z antén a znaveni cestováním a nabytými dojmy jsme bez povolení našich myších spolubydlících usnuli zdravým spánkem. Radioamatérské šílenství nastalo hned druhý den. Současně s montáží zařízení jsme postupně instalovali antény. Na řadu tak přišla zachovka, hábečka, GP na třicítku a nakonec zlatý hřeb - vertikál od Titanexu na spodní pásma, vysoký 27 m. Jako výrobce antén bych neměl kritizovat konkurenci, ale anténa byla DoDo, což je termín z bolševické výroby velmi známý. Cívku v tuneru za třináct tisíc Kč jsme sice prodloužili navinutím další na lékovku, ale kondík, jehož kapacita byla malá, jsme nevyřešili. Nakonec jsme, jak říká Jirka, porazili i tento problém a anténu jsme uschopnili na všechna tři spodní pásma a to bez velkého pomocníka MFJ, který zůstal ve ztraceném kufru. Postupně jsme přemísťováním třicítkového vertikálu vyřešili přílivové trampoty a nakonec prodloužením koaxu i vlastní rušení. To vše již za provozu stanice T30R. Tak, jak přibývala spojení v CT lozích, tak jsme postupně vymýšleli, jak polepšit náš signál v rodné Evropě, ale i jak stavbou beverage vylepšit náš poslech, který byl ztížen atmosférickými poruchami značně silné úrovně. Protože 750 metrů měděného drátu bylo někde v kufru, museli jsme koupit nový - krásný železný, velmi vhodný na opravu plotu. Při každé další práci jsme sháněli nářadí jako náhradu za to, které se letělo podívat do Illinois. Beverage nefungoval a ani změna barvy drátu nepřinesla kýžené. Bohužel ani rámová anténa nedokázala lépe poslouchat absolutně neukázněnou Evropu přesto, že byla ze žlutého drátu. Z našeho dočasného příbytku jsme obdivovali antény na pozadí překrásných modrých barev laguny, kam jsme se chodili při přílivu koupat. Tentokrát jsme neviděli Pacifik zespodu, protože šnorchl a brýle zůstaly v kufru. Přesto jsme se neustále vraceli k problému, jak je možné házet do tak krásné a radostné přírody vše, co odpadne od ruky. Další dny již probíhaly za značného zájmu stanic z USA, Japonska a z pacifického blízkého okolí. To jsme již připravovali úder na Evropu. Těšili jsme se na spojení se soukmenovci, ale to, co předvedli naši sousedé, nemá nic společného s naším krásným koníčkem. Těžko se popisuje něco tak ostudného a nízkého jako je chování radioamatérů z Evropy. Nedá se vůbec pochopit, co vede Evropany k takovému počínání. Neustálé volání, které pouze zvyšuje QRM vede k daleko menšímu počtu stanic, které se dovolají. To vše musíte zažít na vlastní uši. Při pileupu JA stanic nikdo nedá svou značku dvakrát a vůbec ne, když jeho značka neobsahuje volaná písmena. Pileup japonských stanic je zákuskem, kremrolkou je radost být jim protistanicí. To platí s malými výjimkami i o stanicích z USA. Bohužel - OK stanice patří do Evropy a i když se neřadí vedle Italů, je to špatné zjištění. Udělali jsme seznam našich výtečníků, co s tím - zatím nevíme. Dělat si zlou krev nechceme, ono to asi stejně nepomůže. Po několika dnech se situace stabilizovala a tak jsme zjišťovali možnost návštěvy slíbených dalších ostrovů. Kanton T31, náš hlavní cíl, se od počátku jevil jako nesjízdný. Cesta je možná pouze lodí v ceně hodně přes 10.000 dolarů, ale hlavně je to sedm dnů na otevřeném moři. Při 14 dnech na cestě by nám na vlastní provoz zbylo několik málo dnů. To by byla příliš drahá sranda. Nakonec jsme usoudili, že bude rozumné vše důkladně připravit. Pro návštěvu tak vzácné lokality, jakou Kanton bezesporu je, je potřeba po získaných zkušenostech důkladnější přípravy. Odkladem návštěvy Kantonu jsme zjišťovali další možnosti vzácných lokalit v Kiribas. Slíbená návštěva Banaby byla jednodušší, ale cesta opět pouze lodí. Rozhodnutí jet na Banabu padlo několik málo dnů před plánovaným ukončením pobytu. Neznalost, co taková plavba obnáší a opojení vidinou vysílat ze vzácné země DXCC nás utvrdilo v rozhodnutí jet. Rozhodnutí jednoduché, které vyvolalo mnoho následných problémů. Vypůjčit generátor, zakoupit 600 litrů nafty, náhradní klínové řemeny, filtry, olej, stolní lampičky, náhradní járovky, 200 metrů kabelů, zásuvky, zástrčky, prodlužovací kabely, nářadí za to, které zůstalo v kufru, jedno sto devadesát litrů pitné vody v jeden a půllitrových lahvích, malinko piv jako léčivo, nějaké polévky, čaj z čajové palmy, náhradní filmy za ztracené v kufru, toaletní papír pro rychlé případy a chůdy pro stavbu vysokých antén. Vypůjčit si židle, hrnky, pumpu na naftu, varnou konvici, zdroj 12 V a sebevědomí. Opravdu vážný problém byl s uchem Jardy, do kterého mu zřejmě koupání na Fiji zaneslo infekci. Bohužel antibiotika, která užíval před odjezdem na léčení chřipky, nebyla v tomto případě tolik účinná a tak se problém přenesl i na pobyt na Banabě. Za zmínku jistě stojí následující příhoda, která se stala při návštěvě Tarawské nemocnice. Při čekání na nemocného kolegu jsme oknem do ordinace zaslechli, jak náš pacient hovoří mateřštinou. Koukli jsme s Jirkou na sebe a shodli jsme se, že je zle. Jarda hovoří česky z horkosti. Po chvíli naše obavy rozptýlil sám marod. „Poďte sem“ - a následně jsme zjistili, že paní doktorka je paní doktorka Slámová z Jihlavy a je zde se svým mužem pracovně od mezinárodní zdravotnické organizace WHO. Měli jsme radost, že Jarda nemá horkost a že jsme v takové vzdálené zemi našli krajany. Tentýž večer jsme před odjezdem seděli v milé společnosti u dobré večeře, dobrého piva a povídali si v mateřštině. Odjezd byl stanoven na sobotu 20.března v 06:00 při přílivu. Dinka, spojovací lodička mezi pevninou a naším trimaranem, přijela sice se zpožděním, ale v mezích zdejších norem. Po několika naloďovacích manévrech jsme i my seděli vedle našich zavazadel a sebevědomě vzhlíželi k obzorům. Sebevědomí bylo málo. Po několika hodinách plavby přišlo zle. Jirka sám později přiznal, že mu bylo tak špatně, že chtěl skončit hlasitě ve vlnách Tichého oceánu. Mě bylo špatně druhý den večer a ředitel téměř naplnil text známé anekdoty o tichém zvracení. Naše loď se na vlnách Pacifiku zmítala jako špatně praštěné podsvinče ještě další jeden a půl dne. Zpáteční cesta měla trvat tři dny a to nám nahánělo větší hrůzu než devalvace koruny, žraloci nebo 5 km slané vody pod námi. Během cesty jsme nepozřeli nic a to i kdyby nám podávali řízky nebo knedlo‑vepřo. Pili jsme vodu, v noci se převalovali jak sardinky a taky jsme tak páchli. Během strastiplné cesty jsme zjistili, že prostata funguje jak má, ale teprve Jirkova metoda nás zbavovala tlaku v měchýři. Tato metoda spočívala v postoji nebo spíše v pokleku, při kterém se mohla vykonat tato tělesná potřeba bez nebezpečí výkřiku: „Muž přes palubu!“ Nic jsme nevymýšleli, moc jsme nekomunikovali, nepozorovali delfíny ani hvězdy, pouze jsme - oddáni osudu - čekali konec, v lepším případě cesty. Po nekonečných 32 hodinách běsu, děsu a hrůzy jsme zaslechli „NA OBZORU ZEMĚ!“ a přesto, že zvolání bylo ve starotarawštině, jsme rozuměli a po dlouhé době jsme otevřeli oči, abychom se pokochali pohledem na T33, v našem případě T33RD. Již při položení jedné nohy na pevnou zem jsme dostali hlad i chuť komunikovat. Po vyložení všech zavazadel a výše popsaných věcí dokonce i chuť vysílat. Než k tomu došlo, museli jsme samozřejmě usadit a spustit agregát, nainstalovat rozvody, připojit obě poloviny dvou fází dle ČSN, postavit antény a zprovoznit zařízení včetně počítačové sítě s programem CT. To vše až druhý den. Cesta byla natolik strastiplná, že ten den jsme neusnuli, spíše upadli do bezvědomí. Druhý den již probíhalo vše podle známého scénáře a odpoledne jsme poslali naši značku poprvé do ionosféry. Již první den i přes velkou únavu jsme si všimli okolí a spousty stop nedávné civilizace. Teprve po několika dnech a nasbíraných zkušenostech jsme došli ve shodě k názoru, že to, co zbylo, si zaslouží více pozornosti už proto, že vše, co jsme doposud viděli, připomínalo román Julese Verna „Tajuplný ostrov“. Tím, co tento stav způsobilo, byl objev Franty Nováka v roce 1900, že ostrov je z velké části z fosfátu. Ještě téhož roku se zrodil velký projekt těžby tohoto přírodního hnojiva, který znamenal nejprve obrovský rozvoj a nakonec absolutní úpadek a zkázu ostrova BANABA, v překladu BAN = skalní a ABA = ostrov. V době největšího rozvoje těžby bylo na ostrově až šest tisíc většinou čínských, australských nebo novozélandských dělníků, dovezených na jistě velmi těžkou manuální práci. Původní obyvatelé byly převezeni na ostrov RABI u Fiji v rámci tehdejší britské koruny. Těchto několik tisíc Banabanů se dnes hlásí o práva na svoji zem a v poslední době se skutečně první tři sta domorodců na ostrov vrátila. Bohužel, většina domů a infrastruktury je ve stavu totálního rozkladu. I když problém pitné (dešťové) vody je řešitelný vyčištěním stávajících, většinou nerezových nádob. I po dvaceti letech po ukončení těžby jsou na ostrově betonové silnice s chodníky, obrubníky, veřejným osvětlením. Jsou zde betonové nádrže na vodu mořskou i dešťovou, která byla velmi důmyslně rozvedena do pěkných domů, včetně elektrické energie, kanalizace a zásobníků na ohřívání vody. U domů jsou dodnes patrné zbytky skalek a záhonů na květiny a zahradních chodníčků. Bohužel, aktivita staronových domácích nenasvědčuje chuti navrátit ostrovu zašlou slávu. Velmi mnoho chabých sil stálo předem ztracené úsilí při soudním sporu o majetkové vypořádání za exploataci v té době vzácné suroviny. Malou šanci má i znovuobnovení těžby. Přesto, že zásoby jsou odhadovány na cenu miliardy NZ dolarů, světové ceny fosfátu klesly objevením umělé výroby této stále užívané suroviny. Po celém ostrově byly roztroušeny zbytky civilizace v podobě vysokonapěťových linek, trafostanic a rozvoden, úpraven vody, obrovských hal a skladů fosfátu. Byly zde opravny nejrůznějších strojů, nákladních aut, jeřábů a bagrů, které spočinuly v místech, kde se jakoby v jeden okamžik zastavily. Také jsme si prohlédli obrovské skladovací prostory s náhradními díly do všeho možného i nemožného. V přístavu i na dalších místech byly zbytky jeřábů a nakládacích plošin. Při cestě na severozápadní stranu ostrova jsme viděli ubytovny s vyznačenými parkovišti pro osobní auta, policejní stanici, která v době největší slávy čítala více jak dvě desítky policistů. Na stejné straně jsme navštívili katolický kostel a domek, ve kterém vysílal známý Karl Hille DL1VU. Celý dojem z naší návštěvy vyzněl jako varování před koncem civilizace i ve větším měřítku než zkáza jednoho odlehlého ostrova kdesi v Pacifiku, stranou všech námořních i leteckých cest. Na nejvyšším místě ostrova v asi 80 m nadmořské výšky je dodnes fotbalové hřiště, které by bylo velmi vhodné ke stavbě antén, ale nebylo kde složit hlavu i zařízení a tak jsme využili kdysi velmi pěkného hotelu s příznačným názvem Banaba House, ze kterého před námi již vysílalo více expedic. V hotelu nám vařili teplá jídla z podivných ingrediencí, tekla nám voda na mytí a po opravě i kloset splachoval a tak jsme konečně zapomněli na strádání a věnovali se plně našemu poslání.

fotky z expedice

                   

deník z expedice

k nahlédnutí zde
 
© 2024 Slavomír Zeler - OK1TN | vytvořil F&S