Expedice

IH9/OK5DX - Panteleria

PANTELLERIA Být radioamatérem má něco do sebe. Krom spousty jiných příjemných záležitostí se jedná i o existenci takzvaných expedic, což je krycí název pro příjemně strávenou dovolenou, vyplněnou činností, která se dotyčnému jedinci stala koníčkem. To vše na exotickém místě, v příjemném podnebí a nezřídka i za bezmezného obdivu domorodců. Kupříkladu Pantelleria. Pantelleria je ostrov. Leží jihozápadně od Sicílie, patří k Itálii a telefonní předvolbu má 0039‑923. Před čtyřmi roky se poprvé otevřel turistickému světu a prozatím tedy není ovládán obchodem se suvenýry, diktátem cen a mnohojazyčnými průvodci. Jde o panensky nedotčený kus souše tohoto slzavého údolí. Krom všech těchto výhod má Pantelleria ještě jednu, pro radioamatéry dosti podstatnou, totiž polohu. Díky ní umožňuje svým návštěvníkům obsazovat čelná místa v mezinárodních závodech. Pokud nechápete systém, není to zase tak životně důležité. Pro vytvoření alespoň povšechné představy stačí vědět, že vysílání z Pantellerie přináší možnost získání většího množství spojení , bodů nasobičů, které tvoří výsledek. Závod s názvem WPX nebyl jediným důvodem. Snad každý rád poznává nové a neprozkoumané. A už kterýsi klasik kdysi dávno řekl: „Učit se, učit se, učit se.“ Tak jsme se tedy učili, učili, učili. Co bylo všechno k poznávání? Za prvé - naprosto nezapomenutelná a nezaměnitelná atmosféra, vytvořená italskými obyvateli. Například populární gesto „paroháč“ jsme se díky našemu hostiteli (zmíním se o něj podrobněji dále) naučili používat hned ve třech stupních. Před cestou jsme vůbec netušili, že „paroháč“ se dá vyjádřit jako „obyčejný paroháč“, „tuplovaný paroháč“ a „super paroháč“. Samozřejmě, poslední dva výrazy vyžadují již jistou dávku zručnosti, ovšem pravý Ital zvládá dokonce i kombinace všech tří termínů najednou. Dalším nezapomenutelným zážitkem z naší návštěvy souostroví Pantelleria v době mezi 16. a 28. květnem bylo svérázné sicilské chápání dopravních předpisů. Na Sicílii totiž buď jedete, to znamená, že váš vůz se nachází v neustálém chaotickém a především rychlém pohybu, nebo parkujete. Nic mezi těmito dvěma stavy neexistuje. Křižovatky jsou sice vybaveny semafory, ovšem řidiči považují jejich signály za orientační. Zkrátka - přednost má vždy ten, kdo přijel první. A pokud jako středoevropan na červený signál reagujete zastavením, poznáte na vlastní uši, jak je definován pojem „okamžik“. Je to doba, která uplyne mezi zhasnutím červené barvy na semaforu a počátkem halasného hromadného troubení všech za vámi stojících netrpělivých řidičů. A jedinou cestou z pekla klaksonů je cesta vpřed. Snahy „uhnout z cesty“ jsou předem odsouzeny k nezdaru. Heslem italských řidičů (alespoň co se nám podařilo z hlavního komunikačního prostředku - gest - vyrozumět) zní: „Bílá čára na silnici není zeď - dá se přejet.“ Rovněž nezapomenutelnou byla plavba trajektem z italského přístavu Livorno na ostrov samotný. Zkušeným cestovatelům nemusím zážitky líčit. S nezkušenými se podělím alespoň o nejvýraznější dojmy. Trajekt znamená především ohromnou masu kovu, skla, plechů a umělých hmot, která se s naprostou jistotou a dokonce grácií pohybuje na hladině. Do jeho útrob lze naskládat neuvěřitelné množství věcí. Počínaje počtem pasažérů v řádu tisíců, konče několika plně naloženými kamiony. Nikdy mne zázraky techniky nepřestanou udivovat. Do trajektu se samozřejmě vešel i náš skromný dopravní prostředek, Ford Tranzit, skvěle vyzdobený nápisy „EXPEDICE PANTELLERIA ´97“. Jeho posádka v počtu pěti mužů - radioamatérů zdatně překonala útrapy jednodenního cestování po silnici a začala se těšit na příjemnou plavbu. Sledovali jsme nakládání trajektu s určitým napětím a sázeli se, o kolik centimetrů se plně naložená loď ponoří. Neuhodl nikdo. Správná odpověď zněla - nula. Trajekt spolkl kompletně celý ohromný náklad, ani drobným zakolísáním nedal znát, že by něco přibral na váze a nám se vybavily asociace o Otesánkovi, který jedl a jedl a jedl… To nás naladilo na příjemnou pozdní večeři, doplněnou nezbytným cappuccinem. Mimochodem, těchto božských nápojů spořádala moje maličkost za čtrnáct dní pobytu takové množství, že jejich celková cena dosáhla v české měně hodnoty 1.000 korun. Ochutnejte a pochopíte. Úderem půlnoci jsme vypluli z Livorna směrem na Palermo. Dvacetihodinová cesta na sedmém podlaží devítipatrového trajektu proběhla vcelku klidně. Pokud jsme se zrovna neoddávali sladkému spánku, navštěvovali jsme místní bar s ospalým barmanem, popíjeli vynikající cappuccino a vyhlíželi z oken, abychom se ujistili, že skutečně cestujeme. Za lodí ubíhající vlny byly jediným dokladem pohybu vpřed. Palermo nás uvítalo příjemným podvečerem kolem 18. hodiny. Další nezapomenutelný zážitek - ačkoli za celou dobu cesty jsme nezahlédli jedinou bouračku, zároveň jsme nespatřili ani jediný vůz, který by byl zcela v pořádku. Auta jezdí v Palermu maximálně otlučená. Italové pravděpodobně nejsou na lak na dveřích svého dopravního prostředku natolik citliví jako někteří čeští řidiči. Hostitel, domácí radioamatér s kuriózní volací značkou IT9BLB (dlouho nemohl pochopit, čemu se pořád smějeme), se nás ujal s příkladnou péčí. V přístavu nás mile přivítal, následně nasedl na přibližovadlo nejisté konstrukce, vyššího věku a nespecifikovatelného druhu a jako navigační maják provedl náš dopravní prostředek bezpečně ulicemi Palerma. Automobil, kterým naše expedice cestovala, jsme uzamkli za brány Palermského radioklubu, ochutnali jsme hostitelovu specialitu, pizzu, připravenou Italem, narozeným v Americe (což na chuti vůbec neubralo) a vyrazili jsme do ulic. Nejvýraznějším dojmem z nočního palermského života je fakt, že končí teprve pozdě k ránu. Italové zkrátka v noci pořádně žijí. Zato ani v případě ohrožení života nevstávají před 9. hodinou. Ráno jsme mírně posnídali (nezbytné cappuccino), poděkovali vřele hostitelům a vyrazili do Trapani/Marshaly. Tam už nás očekával další domorodec, postižený radioamatérskou vášní, Rino Fino (sympatické jméno, že?) IT9FXY. V jeho venkovském sídle jsme vybudovali provizorní radioamatérskou stanici a ozvali jsme se do éteru jako IT9/vlastní značka. V 10 hodin jsme nastoupili k další plavbě. Loď nás čekala poněkud menší, méně stabilnější a rozhodně maximálně nepohodlná. Je pozoruhodné, jak brzy si člověk zvykne na přepych. Po příjemném ubytování a cestě devítipatrovým kolosem jsme spánek na židlích(!) v poloze sedící/ležící/kroutící se radioamatér považovali za něco pod svou úroveň. Leč ani nepohodlí nezabránilo spánku, který následoval po únavné cestě. S prvními paprsky ranního úsvitu jsme na obzoru zahlédli cíl naší cesty. Ostrov Pantelleria v nás vzbudil silné rozechvění (ale taky to možná bylo ranním mořským chladem). Vylodili jsme se v přístavu a první naše kroky vedly - do baru. Amatéři už jsou prostě takoví. Navíc zmíněné pohostinské zařízení náleží paní Sabině, kterou mí kolegové navštěvují při radioamatérských výpravách pravidelně. Menší polovina našeho týmu, Vašek a Vláďa, se rozplývala nad ochotou, dobromyslností a přitažlivostí majitelky baru. Bohužel, dotyčná toho dne svůj podnik nenavštívila. Přesto jsem jako nováček shlédl alespoň její fotografii. Upřímně řečeno - italské fotografie patrně hodně zkreslují. Hledání našeho zdejšího hostitele působilo mým kolegům nemalé potíže. Situace, hodná televizního zpracování v cyklu Bakaláři - 5 radioamatérů, jejich vůz přeplněný vysílací technikou a neúspěšné pátrání po kolegovi. Inu, kde bychom bez těch vysílaček byli, že? Nakonec se dílo podařilo. Giacomo šťastně nalezl nás a započala další část naší ostrovní anabáze. Hostitel prohlásil (Italové mluví v případě NEJVYŠŠÍ NUTNOSTI!! anglicky) , že naše stanoviště je speciálně vybráno a připraveno na náš příjezd, abychom jej laskavě následovali. Učinili jsme tak s radostí, neboť každý soudný člověk by se ve zmíněné situaci domníval, že konečně dosáhne klidu, odpočinku a zasloužené možnosti vysílání. Každý soudný člověk by následně utrpěl prudký duševní otřes. Byli jsme totiž nevrle přivítáni ostrovanem, kterého Giacomo vydával (poměrně neúspěšně) za svého známého. Slíbená garáž, která měla zajistit zdroj elektřiny a přístřeší v případě nepřízně počasí, nebyla dle majitelových slov dostupná. Domorodec hrdě prohlašoval, že na něj si nikdo nepřijde, z následujících posunků jsme vyrozuměli cosi ve smyslu „střílející garáž“. Přítelem Giacomem nám bylo posléze tlumočeno, že úchylný vražedný maniak, toho času majitel domku, v němž jsme původně měli v úmyslu bivakovat, nastražil v jednotlivých částech domu nehlučné střelné zbraně, ponejvíce kuše, aby znepříjemnily cestu potenciálním zlodějům. Za deset minut jsme byli zpět u hotelu Perla Rosa. Pokoje, které jsme si po dvou pronajali, patřily k lepšímu standardu. Obývací kuchyň + ložnice + koupelna + WC + balkón. S majitelkou hotelu jsme se snadno dohovořili, resp. dogestikulovali na téma natažení drátů a antén mezi jednotlivými budovami. Nebylo námitek. Alespoň ze začátku. Jako správně „zažraní“ radioamatéři jsme rozestavili zařízení, zapojili lineár a už jsme kolem sebe šířili po éteru povědomí o cíli naší cesty. Zbytek odpoledne proběhl celkem v klidu. O nezkrotném temperamentu Italů jsme se přesvědčili až s nastávajícím podvečer a nadcházející dobou televizních seriálů. Zprvu mírné výkřiky v okolí hotelu, později vlny nespokojeného brumlání a nakonec davové šílenství nás donutilo vyhlédnout z balkónu. Italsky sice rozumím asi pouze 6 slov, ovšem z emotivního projevu, doprovázeného mezinárodními hanlivými gesty, kterými nás dav a ponejvíce jedna zdánlivě tichá, postarší paní častovala, jsme bystře usoudili, že se pravděpodobně vyskytl drobný problém s příjmem televizního signálu. Slova „drobný problém“ nabyla na správném významu v okamžiku, kdy jsme byli svědky tance svatého Víta, který jeden z televizních přijímačů v důsledku naší horečnaté činnosti předváděl. Televizor jsme zachytili, upoutali k podložce, s vydatnou pomocí majitelky hotelu (jejímiž jedinými hosty jsme byli) uklidnili rozvášněný dav a slíbili, že až do víkendového závodu budeme vysílat bez zesilovače. Co se samotného vysílání týče, snažili jsme se obsáhnout co nejširší pole působnosti. O radioamatérskou stanici na Pantellerii byl velký zájem. Spojili jsme se dokonce až s kolegy ze Švédsko, z Norska či z Holandska. Spojení probíhala převážně telegraficky, což byl pro většinu místních radioamatérů obrovský problém. Italové totiž Morseovu abecedu považují za nesmyslnou změť teček a čárek (ostatně, v tomto ohledu mají mnoho společného s čestným členem OKDX Nadace Járou da Cimrmanem. Možná by bylo možno zde vystopovat i jakési příbuzenské vztahy.) Ovšem to už bychom zabíhali do přílišných detailů, které čtenář laik jistě nedocení. Dovolte tedy závěrem ještě několik anachronicky seřazených postřehů. Jedním z okamžiků, které nás rozesmály, bylo objevení uličky, široké maximálně 1,2 m. Potud by bylo všechno v pořádku. Ulička byla ovšem zřetelně označena a dalo by se snad i říci, že se přímo pyšnila dopravní značkou „Zákaz vjezdu“. Při sebelepší vůli jsem si nedovedl představit kromě motocyklu žádný skutečný vůz, který by si s tímto dopravním předpisem musel lámat hlavu. Ještě jedna okolnost, týkající se italských zvyků na silnicích. Češi si při svých toulkách světem dělají podle mého názoru zbytečné obavy o zvládnutí místních pravidel v jízdě. Italové totiž žádná pravidla neuznávají. Nejpádnějším důkazem tohoto tvrzení bylo na ostrově Pantellerii několik jednosměrných ulic, v nichž provoz proudil hustě oběma směry. Domnívali jsme se, že snad v Itálii má tato značka jiný význam a obrátili jsme se s dotazem na Giacoma. Beze stopy uzardění nám sdělil, že značení skutečně předznamenává jednosměrnou ulici a na naše udivené výrazy reagoval pokrčením ramen a slovy: „Vždyť je to jenom značka…“ Předposlední den našeho pobytu se nám dostalo význačné cti. Snad, že jsme byli předsezónními návštěvníky, uvolila se majitelka hotelu k pozvání na večeři a sama se ujala přípravy rybích pochoutek. A tady došlo k malému nedorozumění. Kromě jiného jsme totiž dostali na talíři s upravenými rybami i plátek citrónu. Čech, místních poměrů neznalý a nezkušený, chutě sáhl po citrusovém plodu a vábivou krmi dochutil nakyslou šťávou. Leč v tom okamžiku se oči hostitelky doširoka rozevřely, panenky rozšířily, zdálo se mi dokonce, že z chřípí jakoby jí vyšel proužek dýmu. Nakonec se vše vysvětlilo. Italové ke každému rybímu pokrmu přidávají kolečko citrónu, které má sloužit ke zlepšení chuti a vůně ryby, která je již staršího data a poněkud povadlá. Použitím citrusu dá ovšem host nesmlouvavě najevo svůj pocit, že ryba zapáchá a že tedy patrně nebude nejčerstvější. A to, jak sami uznáte, se na návštěvě prostě nehodí. Navíc připravené ryby byly zcela zaručeně čerstvé. Hostitelka pochopila a omluvila naši neznalost a my se konečně mohli pustit do jídla. Přiznávám, že tak dobrou rybu jsem snad ještě nejedl. (Jen jsem ji musel, podle domácího zvyku, dochutit ještě plátkem citrónu svého souseda. Ovšem tajně.) Poslední vzpomínka z příjemného čtrnáctidenního pobytu na ostrově Pantelleria a z účasti v závodě WPX contest patří faktu, že Pantellerii zůstala po naší výpravě mnou vyrobená anténa. Přítel Giacomo tak dlouho škemral, loudil, doprošoval se, až jsem mu ji daroval. Koneckonců, věhlasu firmy to rozhodně neublíží a co kdybychom tam za rok vyrazili znovu? Kdybyste se na Pantellerii dostali náhodou dříve než já, tak ode mě anténu ‑ zachovku pozdravujte. A hlavně si na cestu raději půjčte sousedovo auto. Italům na laku vozidel zase tolik nezáleží. Slavomír Zeler

fotky z expedice

  

deník z expedice

není k dispozici

 
© 2017 Slavomír Zeler - OK1TN | vytvořil F&S